बाटो: पाप र उनका शिक्षाहरू (एपिसोड))

17। 03। 2018
बाह्य राजनीति, इतिहास र आध्यात्मिकताको पाँचौं अन्तर्राष्ट्रिय सम्मेलन

Z Ellit se stala krásná mladá žena. Nápadníci se kolem ní jen točili, ale ona je se smíchem odháněla. Přestože měla málo času, protože převzala práci prababičky, trávila pokud možno každou chvilku se mnou. Pak se zamilovala. Vášnivě se zamilovala do mladíka ze zikkuratu. Vysokého, snědého muže s dlouhými vlasy a očima laně. Povinnosti si plnila i nadále vzorně, ale čas, který dříve věnovala mi, teď trávila se svou láskou.

Domem se ozýval její zpěv a smích a rozjasnil smutnou atmosféru, která tam panovala po smrti prababičky i mým zaviněním. Její radost přecházela na mě a já začala opět vnímat svět kolem. Byly to nádherné dny. Dny, kdy její smích a štěstí prosvětlily náš starý dům a vrátily mu dřívější pohodu. Pak nastal zlom.

Ellit se vrátila domů uplakaná. Zavřela se do svého pokoje a za dveřmi se ozýval její pláč. Odmítala vyjít cen, nechtěla k sobě pustit ani babičku. Bezradně jsme tam stály a nevěděly, co se děje. Vyšla až druhý den. Oči opuchlé pláčem, pobledlá a smutná. Přišla dolů do jídelny, aby s námi poobědvala. Mlčely jsme. Nechtěly jsme se ptát, i když bychom rády věděly, co je vlastně příčinou jejího smutku.

Když uchopila misku s vodou, všimla jsem si, že se jí třesou ruce. Kolem páteře mě zase začalo mrazit a její pocity na mě útočily s neobyčejnou intenzitou. V hlavě se objevila představa, že si potřebuje promluvit nejdříve s babičkou. Vstala jsem od stolu a šla ven do zahrady, aby mohly být samy. Služebné jsem nakázala, aby je nerušila.

Její bolest ve mně doznívala. Měla jsem vztek. Vztek na to, že ji někdo ublížil i vztek na sebe, že ji nedokážu pomoci, že nedokážu zmírnit její bolest a vrátit jejím ústům smích. Seděla jsem pod stromem a přemýšlela nad situací, která se odehrála i nad svou bezmocností. Čekala jsem. Čekala jsem, až se Ellit vypovídá babičce a až mi řeknou, co se vlastně stalo.

Babička usedla vedle mě na zem. Rukou dala pokyn, abych jí ještě chvíli nechala v klidu a tak jsem poslechla. Otázky, ještě řádně nezformované, se mi honily hlavou.

Když se babička obrátila ke mně, nevydržela jsem už to mlčení: „Jak ji můžeme pomoci? Jak můžeme zmírnit tu bolest, která v ní je. Jsem bezradná, babičko,“ vyhrklo ze mě a po tvářích mi stékaly slzy. V hlavě jsem měla ještě spoustu otázek, které jsem nedokázala zformulovat.

„Čas jí pomůže, Šubad. Čas. Zmírnit bolest by mohl Ašipu – dobrý Ašipu. Ale více pro ni udělat nemůžeme.“ Zamyslela se a podívala se na mne. „Víš, slovo je velkou zbraní. Může zranit, může i zabít. Ale slovo může také pomáhat. Může zmírnit bolest, může ukazovat cestu. Ale tak jako lék, ani slovo není všemocné.“

Udivilo mě to. Nikdy jsem nepřemýšlela nad silou slova a nechápala jsem dost dobře, co tím vlastně chce říci. Prababička léčila takřka beze slov a babička při svých zákrocích slova také nepoužívala. Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, co slovo znamená. Nikdy jsem se nezamýšlela nad úkolem Ašipu. A.zu byl ten, kdo znal sílu a moudrost vody, Kdo byl tedy Ašipu? Ten, kdo zná prastarou a odvěkou sílu slova – dechu úst? Nevěděla jsem to. Urti.Mašmašše – příkazy a zaklínadla byly nástrojem Ašipu, ale přeložit prastarý text a najít smysl těchto s lov jsem neuměla. Pomalu mi začalo docházet, jaký vliv mají naše emoce na naše tělo. Bolí-li mysl, začne bolet i tělo a naopak. Ta myšlenka byla důležitá – tušila jsem to, ale v téhle chvíli jsem se tím více nezabývala.

Neptala jsem se babičky, co se vlastně Ellit stalo. A i kdybych se ptala, neřekla by mi to. Bylo na Ellit, komu sdělí žal své duše. Jen na ni.

Šly jsme do domu. Ellit šla spát, vyčerpaná pláčem a bolem. Bylo zapotřebí nachystat léky pro pacienty. Bylo to poprvé, co Ellit na svůj úkol zapomněla. Tak jsme obě, tiše a pečlivě, dělaly práci, aby léky mohly být rozneseny a lidská těla vyléčena. Léčit duši jsme neuměly.

Tato zkušenost mě přivedla zpět k tomu, stát se Ašipu. Tajemství slov mě přitahovalo. Síla dechu, síla slova i síla mlčení mě začala lákat. Urti Mašmašše – příkazy a zaklínadla mě sváděla více, než bych sama chtěla. Promluvila jsem o tom s Ninnamarenem.

Poslouchal a usmíval se: „Něco s tím uděláme,“ řekl. „Poslyš Šubad, vše má svůj čas. A teď přišel ten tvůj. Čas, abys dostala nový úkol. Je to také zkouška. Zkouška, která ukáže, zda z tebe může být dobrý Ašipu.“

Tleskl do dlaní a stráž přivedla chlapce asi desetiletého. Snědá pleť a tmavé oči, ale vlásky měl světlé. Světlé vlasy po své mrtvé matce. Sin. Opět jsme se setkali. Teď tady stál, v očích strach i zvědavost. Ten pocit jsem znala. Očima bloudil ke dveřím. Usmála jsem se a přivítala ho. Chytila jsem jeho malou ruku. Byla studená a chvěla se.

„Pojď, Sine. Provedu tě tady. Ale než tě provedu, doprovodíme…“ zarazila jsem se. Nevěděla jsem, s kým tu vlastně přišel a tak jsem se na něho podívala.

„…maminku,“ řekl a rázně vykročil ke dveřím.

Paní tam stála v rozhovoru s Ninnamarenem. Uviděla nás a usmála se. Gestem přerušila rozhovor a došla až k nám.

„Vítám tě, paní,“ řekla jsem a uklonila se. „Vítám tě, vzácná a čistá, v domě Anově a ráda tě opět vidím.“

Usmála se. Rukou pročísla chlapcovy světlé vlasy: „Dávám pod tvou ochranu svého syna, Šubad. Buď k němu, prosím, shovívavá. Je to vnímavý chlapec, i když někdy neposlušný a divoký,“ řekla s pohledem na něho.

Obrátila jsem se na svého učitele: „Dovol, prosím, abychom vás doprovodili do odpočívárny. Pak chlapce provedu zikkuratem. Když bude vědět, kde jeho matka je, bude klidnější a nebude se tolik bát.“

Souhlasně přikývl.

Skoro andělský zjev Sina silně kontrastoval s jeho temperamentem. Byl divoký, prudký a upovídaný až běda, ale učil se rychle. Mnohokrát jsem se v duchu omlouvala Ellit za neplechy, které jsem ji tropila. Nyní jsem se s nimi musela vypořádávat sama. Naštěstí jsem měla Sima na starosti jen po dobu, kdy pobýval v zikkuratu, pak si ho jeho matka odváděla domů, jako svůj největší poklad.

Dny jsem teď měla zaplněné povinnostmi. Pokračovala jsem v učení lékařství a znovu jsem se začala nořit do tajemství slov. K tomu všemu přibyly starosti se Sinem a povinnosti v domě. Ani Ellit ani já jsme nemohly dostatečně nahradit prababiččinu dovednost i zkušenost a práce neubývalo.

Ellit si vedla velmi dobře. Pacienti ji měli rádi a důvěřovali jí. Od oné příhody byla sice zamlklejší a obezřetnější, především ve styku s mladými muži, ale pořád tam zbylo dost jejího optimismu pro ty, kteří ho potřebovali. Babička na ni byla hrdá. Byla ráda, že se rozhodla zůstat a plánovaly rozšířit dům tak, aby v něm Ellit mohla mít svou vlastní část.

S výstavbou se mělo začít na jaře, ale už nyní probíhaly přípravy s plány a nákupem materiálu. Babička rozkvetla. Dohodla se s představenou Inannina zikkuratu, že by v části dolního stupně mohla být zřízena městská ošetřovna, kterou by mohli navštěvovat i chudí z města a okolí. Zároveň by sloužila i pro výuku nových léčitelů, kteří tam pod vedením zkušených, mohli své znalosti a dovednosti rozvíjet. Žila tím snem a sháněla prostředky i dary, které by vybudování ošetřovny uspíšily. My s Ellit jsme pomáhaly, jak jen jsme mohly.

Sinův talent byl mimořádný. Jeho cit pro nemoci i schopnost nalézt léky pro jejich zmírnění či vyléčení byl dar, se kterým se narodil. Někdy se mi zdálo, že už dříve znal to, co ho nyní učili – a že jeho učení, je vlastně rozpomínáním. Ninnamaren si z nás dělal legraci, když říkal, že to, co jsem mu předpověděla při jeho narození, se teď snaží z vděčnosti splnit. I přes svou prudkost a někdy i zbrklost, v něm bylo něco něžného a láskyplného. To „něco“ přitahovalo lidi kolem. Svěřovali se mu s věcmi, které léta nosili v sobě, jako tajemství a odcházeli od něj uvolnění a šťastnější. I přes svou upovídanost dokázal poslouchat a mlčet dlouho. Pravdou je, že okamžiky mlčení si pak vynahrazoval vodopádem slov. Tajemství mu svěřená ale zachovával důsledně.

Pokračoval v léčitelském učení neuvěřitelným tempem – na rozdíl od školy. Ninnamaren se musel vypořádávat jak s nářky Sina na školu, tak s nářky Ummii – profesora z E.dubby, domu tabulek, který Sin navštěvoval. Pro svou neposlušnost a laxnost při plnění úkolů často dostával holí a já začala mít pocit, že místo toho, abych mu v učení pomáhala, plním spíše roli ošetřovatelky jeho zbitých zad. Přes všechny výhrady k jeho psaní i špatnému slohu si tam dokázal získat respekt svým přístupem k lidem. Je zvláštní, že dar vyslechnout a pochopit, jako by se týkal jen lidských starostí a ne znalostí matematiky, astrologie či literatury. Cizí jazyky mu šly. Ty jako by byly spojeny s jeho darem snažit se porozumět a dorozumět. Problémem byla také jeho prudkost. Rvačky s ostatními žáky byly takřka na denním pořádku. Tak jako byl na jedné straně chápající, tak druhá část jeho osobnosti vybuchovala pro každou maličkost. Na druhé straně dokázal zachovat až neuvěřitelný klid v těch nejnáročnějších situacích. Zručnost a šikovnost jeho rukou i vynalézavost v postupech, ho předurčovala k oboru, který si vybrala Ellit. Ta ho také, již v nové ošetřovně, zasvěcovala do tajů Šipir Bel Imti. Sin byl nadšený. V čase svého volna nutil mne, nešikovnou a nevhodnou k této přesné práci, abych s ním rozpitvávala živočichy, které přinášel do zikkuratu. V okolí se stal známý svou dovedností i schopností léčit zvířata, napravovat zlomené končetiny a pomáhat při těžkých porodech. Lidé mu za to nosili dary, které on se smíchem odmítal nebo rozdával svým spolužákům.

Ninnamarenovy znalosti mu pomalu přestaly stačit. Za ta léta, které v zikkuratu strávil, dokázal to, co většině trvalo dvakrát až třikrát tak dlouho. Jeho talent byl obdivuhodný a tak se rozhodli, že je čas, aby pokračoval v učení jinde. Toto rozhodnutí velmi potěšilo jeho Ummiu, který se netajil svou radostí nad tím, že si od problémového žáka odpočine.

Ale toto rozhodnutí mělo ovlivnit i můj osud. Měla jsem Sina doprovázet a pokračovat ve svém vzdělávání v Eridu.

Těšila jsem se. Na jedné straně jsem se těšila, na druhé straně jsem měla strach z rozloučení. Babička i Ellit byly báječné. Obě mě uklidňovaly, že práci zvládnout samy a pomáhaly mi balit. Ellit se vrátila její bývalá veselost a tak jsem odjížděla s docela lehkým srdcem, plná očekávání, co nového mi může zikkurat Enkiho poskytnout v mém učení.

Horší to bylo se Sinovou matkou. Rozloučení s ní se neobešlo bez slz jejich krásných očí. Svěřovala mi svůj poklad.

„Dej na něho pozor, Šubad, prosím. Piš, často piš, abych byla klidná.“ Říkala, když jsme odjížděli. Sinův otec stál vedle ní, lehce se o ni opíral a nevěděl, zda se nejdříve loučit se synem, či uklidňovat jeho matku. V jejich domě se opět usídlila vůně, láska a pohoda, kterou teď narušoval jen Sinův odjezd.

Odcestovali jsme s doprovodem stráží ze zikkuratu Ana a některými kněžími. Dlouhá a úmorná cesta mě se Sinem ještě více sblížila. Sin byl poprvé mimo domov a až do této chvíle byl vždy pod ochranou svých rodičů, zvláště své nové matky, která se snažila plnit všechna jeho přání ještě dříve, než je vyslovil. Nyní byl odkázán jen sám na sebe. Musím přiznat, že svou situaci zvládal velmi dobře – místy lépe než já.

Eridu bylo staré město a Enkiho zikkurat byl nejstarší ze všech zikkuratů. Z venku nám připadal menší a méně zdobný než Anův či Innanin, ale uvnitř nás překvapila přehlednost a účelnost prostor. Zvláštní byla vnitřní výzdoba – zlato, stříbro, kameny, měď. Kov. Spousta kovů.

Stáli jsme uvnitř okouzleni a prohlíželi si výzdobu stěn, procházeli obrovskou knihovnou a pracovnami. To, co z venku scházelo, vnitřek bohatě vynahrazoval. Zikkurat uvnitř žil – na rozdíl od Anova domu, byl tento přeplněn lidmi různých ras i věku. Také žen zde bylo více. To, co nás oba lákalo nejvíce, byla knihovna, která zabírala skoro polovinu druhého stupně. Obrovské množství tabulek, roztříděných a zkatalogizovaných, včetně přilehlých místností, které sloužily jako studovny. Množství knihovníků, jejichž úkolem bylo archivovat, třídit a pečovat o psané slo vo a kte ří vždy ochotně a rádi poskytli radu při vyhledávání materiálů.

Sinovy oči zářily štěstím. Jeho duše dychtila po nových informacích a zde jich bylo přehršle. Pobíhal z jedné části do druhé a nadšeně mě informoval o tom, co objevil. Knihovníci se usmívali, když jim skláněl poklony za přehlednost v uspořádání tabulek. Získal si je.

Nové prostředí mu evidentně prospělo. Podněty a neodhalená bohatství, které zikkurat poskytoval, ho motivovaly k práci, takže i ve škole s ním byly menší problémy než dříve. Ummiové v zikkuratu byli nadšeni jeho talentem a nešetřili chválou. A protože Sin byl chválen rád, snažil se, seč mohl. Začínal se čím dál tím více věnovat Šipir Bel Imti – chirurgii, ale se zřetele nepouštěl ani další obory. Učení mu zabíralo skoro veškerý volný čas, ale zdálo se, že mu to nevadí – spíše naopak, celý rozkve tl. Mohl a jsem jeho matce a otci posílat dobré zprávy.

Já jsem se nořila do tajemství Urti Mašmašše – příkazů a zaklínadel a dále se připravovala na povolání A.zu. Díky Sinovi se vstřícnost knihovníků přenesla částečně i na mne a tak jsem trávila mnoho času v knihovně. Probírala jsem se starými tabulkami a zápasila s dávno mrtvou řeči předků. Studovala jsem životy bohů i dávno zapomenuté příběhy. Slova, která určují tvary, slova, která vedou k poznání. Slova porozumění i nedorozumění. Nořila jsem se okouzleně do slov starých mýtů a zapomínala na svět kolem, tentokrát ne z bolesti, ale ve snaze pochopit smysl a účel slov. Nalézt tajemství slova, které bylo na počátku. Čím by byl svět beze slov? Snažila jsem se najít léčebnou sílu slova, ale byla jsem pořád na počátku svého snažení.

Když na Zem vstoupil první bůh, aby si na něm vystavěl svůj příbytek, začal tím, že dal věcem kolem jméno. Svět tedy začal slovem. Na počátku všeho bylo slovo. Nejdříve popisovalo tvar, pak dávalo tvar i věcem kolem. Samo bylo tvarem i hýbatelem. Samo bylo stavitelem i ničitelem. Základem vědomého, základem života, protože tak, jako ze zrna spadlého na zem vyroste klas, tak ze slova vyrůstá vědomí. Samo o sobě nic neznamená, aby splnilo svůj účel, musí být spojeno právě s vědomím. Musí oddělit poznané od nepoznaného. A poznání je většinou bolestivé – nese s se bou ohe Gibila, ničí iluze o sobě samém i o světě kolem, útočí na dosavadní jistoty a dokáže zpustošit duši tak, jako Gibil pustoší svým žárem, ohněm a nájezdy Zemi. Ale každý má v sově živou vodu Enkiho. Vodu, která zavlažuje, vodu, která zchladí oheň Gibila, vodu, jež oplodňuje Zemi, která pak může dát život zrnu.

Jednoho dne, uprostřed studia v knihovně za mnou přiběhl Sin: „Pojď honem, Šubad, potřebuji tě,“ zadýchaně volal a pobízel mě ke spěchu.

Utíkali jsme do sálu, kde se prováděla Šipir Ber Imti. Tváře mu hořely, oči měly nezvyklý lesk a lehce se dalo uhodnout, že na tom, co má přijít mu velmi záleží. Na stole ležel muž. Snědé tělo nádherně stavěné. Spal. Věděla jsem, co po mě Sin chce, ale radost jsem z toho neměla. Vyhýbala jsem se užívat svých schopností. Vyhýbala jsem se oněm nepříjemným a bolestivým útokům cizích emocí. Prchala jsem před nimi. Ještě pořád jsem utíkala před bolestí, kterou mi způsobovaly.

„Prosím,“ zašeptal Sin. „Záleží mi na tom, je to…“ zarazila jsem ho uprostřed věty. Nechtěla jsem vědět, kdo to je. Nechtěla jsem znát ani jeho jméno, ani postavení. Líbil se mi. Jeho velké dlaně mě přitahovaly a jeho ústa sváděla k líbání. Nikdy před tím jsem tento pocit nezažila. Přistoupila jsem k němu a vzala jeho ruce do svých. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit. Kolem páteře začal stoupat chlad a v podbřišku se objevila bolest. Tělo volalo o pomoc. Bránilo se a křičelo. Otevřela jsem oči, ale zrak se rozostřil a já zase stála v mlze. Slova, která jsem pronášela, jsem nevnímala. Vše šlo kolem mne. Pak to ustalo.

Když jsem se vrátila do normálu, lidé kolem mne byli v plné práci. Sin asistoval a byl plně soustředěný na to, co dělal. Ummniové pracovali rychle. Mne si nikdo nevšímal a tak jsem odešla, protože tělo muže bylo teď bolesti a ta na mne dorážela vší silou. Šipir Bel Imti pro mne nebyla vhodná, nyní jsem to věděla. I spící tělo i omámený mozek dokázal vysílat zprávy o své bolesti, i když navenek nebylo nic znát.

Vešla jsem do zahrady a usadila jsem pod stromem. Byla jsem unavená, ještě rozbolavělá novou zkušeností i novými pocity, které ve mně ten muž vyvolal. Nevím, jak dlouho jsem odpočívala. Myšlenky se mi honily hlavou bez ladu a skladu a v pocitech jsem měla zmatek, který jsem před tím nikdy nezažila. Pak za mnou přišel jeden z Lu.Galů, představitelů chrámů a požádal mě, abych se vrátila. Šla jsem neochotně.

Mužovo břicho bylo již ovázáno a tělo natíral La.zu roztokem. Odstoupil, když jsem vešla, aby mě nerušil. Sin stál opodál a sledoval mě pohledem. Došla jsem až k muži. Ruce jsem tentokrát položila na ramena. Tělo křičelo bolestí, ale pachuť smrti tam nebyla. Kývla jsem a koutkem oka jsem postřehla, jak Sin úlevou vydechl. Pak přišel ke mně, pohledem požádal o souhlas Ummiu a odvedl mě ven.

„Jsi bledá, Šubad,“ konstatoval.

„Bude v pořádku,“ řekla jsem mu a usedla na lavici u zdi.

„Co se stalo?“ zeptal se. „Nikdy před tím jsi takto nereagovala.“

Zavrtěla jsem hlavou. Jednak jsem nevěděla nic o svých reakcích v sále a jednak jsem sama nebyla schopna definovat to, co ve mně probíhalo. Byla jsem z toho všeho hodně zmatená.

„Víš, kdo to byl?“ řekl už veseleji. „Ensi.“ Významně se na mě podíval a čekal, jak se zatvářím. „Samotný Ensi.“

Jen zmínka o tom muži ve mne vyvolávala rozporuplné pocity. V žaludku jsem měla tvrdou kouli, srdce mi začalo ještě více bušit a do tváří se nahrnula krev. To vše se míchalo se strachem, jehož příčina se nedala určit a ten se zvětšil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že onen muž je veleknězem a králem Eridu. Chtělo se mi plakat. Plakat z únavy i z napětí, kterému jsem byla vystavena, plakat z pocitů, které mě přepadaly. Byla jsem čím dál tím více zmatenější a potřebovala jsem být sama. I nyní se uplatnila Sinova citlivost. Mlčky mě odvedl do mého pokoje, počkal, až mi donesou nápoj a pak odešel.

Má zkušenost s muži byla – skoro žádná. Vztahy, které jsem až dosud měla, ve mně nikdy nevyvolávaly příliv takových emocí a nikdy netrvaly dlouho. Chyběla mi krása i lehkost Ellit, i výraznost mé prababičky. Byla jsem spíše nehezká a málomluvná. Kromě toho se často stávalo, že se mé myšlenky smíchaly s myšlenkami mých partnerů a to ne vždy bývalo příjemné. Také ve mně přetrvávala obezřetnost před muži po zkušeností s Ellitinou bolestí. Příliš mnoho vlastních zábran, příliš toků myšlenek druh ý ch způsoboval zmatek a strach. Tohle dlouho nikdo nevydrží.

Bránila jsem se pocitům, které ve mně vyvolal Ensi. Pocitům silným, které způsobovaly chaos uvnitř. Opět jsem se zabrala do práce a více času, než kdy jindy, jsem trávila v knihovně. Sin, s největší pravděpodobností, věděl co se děje, ale mlčel. Probírali jsme spolu jen pocity, které tělo vydává, i když je omámeno, i když spí. Překvapilo ho to. To neznal. Chtěl zmírnit bolest těla, ale nechtěl mě znovu žádat, abych se vystavovala útokům cizích nemocí. Jen výjimečně mě žádal, abych mu pomohla svými schopnostmi. Neměl je rád.

Enkiho dům byl pro mne pravou studnicí vědomostí. Knihovna poskytovala poklady, o kterých se mi ani nezdálo. Přestože jsem zde byla už několik let, slova si uchovávala svá tajemství.  Jejich sílu jsem spíše jen tušila – síla slova, síla obrazu, síla emocí i síla vjemu. Objevila jsem ale i nové věci, nad kterými jsem před tím nemyslela. Vliv vůní na mysl, vliv zvuků a barev na tělo i mysl.  Vše se sebou úzce souviselo.

Mé studium A.zu bylo ukončeno a tak mi přibyly i povinnosti léčitelky. Na studium Ašipu jsem měla méně času, ale nevzdávala jsem se. Povinností nových A.zu bylo ošetřovat nemocné v chudinských čtvrtích města. V uličkách plných špíny, v místnostech přeplněných lidmi. Chudoba, která útočila ze všech stran a která sebou přinášela bolest duše a nemoci těla. Dělala jsem tu práci ráda, přestože byla vyčerpávající. Přinášela nové možnosti jak využít své vědomosti A.zu i Ašipu a vedla k tomu, naučit se lépe zacházet s mou vrozenou schopností. Sin mě občas doprovázel. Svou bezstarostností a vlídností přinášel do tmavých místností domů radost. Měli ho rádi. Dokázal vyléčit nejen lidské neduhy, ale léčil se stejným zápalem jejich domácí zvířata, která byla pro jejich život stejně důležitá jako život jejich.

Vyrostl z něho krásný mladík a jeho světlé vlasy, velké tmavé oči i krásná postava, přitahovaly pohledy dívek. Lichotilo mu to. Milostné avantýry mu mohl kdejaký muž závidět a také mu je záviděli. Naštěstí vždy vše proběhlo bez větších skandálů a tak ho zase po čase nechávali na pokoji. Byl pro ně velmi cenný jako lékař nevšedního talentu a radili se s ním i starší Ummiové.

Jednoho dne mne zavolali do horního stupně zikkuratu k nemocnému. Byl to jeden z Lu.Galů – velkých kněží Enkiho svatyně. Sbalila jsem své léky a nástroje A.zu a pospíchala za pacientem. Podle popisu stráží to byl starý muž, který měl potíže s dechem.

Dovedli mě do pokoje. Závěsy na oknech byly staženy a v pokoji bylo skoro nedýchatelno. Rozkázala jsem vyvětrat. Muži jsem zakryla šátkem oči, aby ho světlo neoslepovalo. Byl opravdu letitý. Prohlédla jsem ho. Dýchal velmi těžce a nepravidelně, ale plíce zasaženy neměl. Požádala jsem ho, aby se posadil na lůžku. Sundal šátek s očí a podíval se na mne. V očích měl strach. Ne strach z nemoci, strach, který jsem už viděla – tenkrát, když se ke mně nakláněl velekněz Anova zikkuratu. Stařec tedy o mých schopnostech věděl. Usmála jsem se.

„Neboj se, Velký, tělo je sice nemocné, ale zase tak strašné to není.“

Uklidnil se, ale zaznamenala jsem pochybnosti o pravdivosti mých slov. Položila jsem ruku na jeho záda a uvolnila se. Ne, plíce byly v pořádku. „Už jsi měl někdy potíže s dechem dříve?“ zeptala jsem se.

Zamyslel se a řekl, že ano. Snažili jsme se spolu vystopovat, v kterém období se dušnost dostavovala, ale žádnou pravidelnost nebo návaznost na roční období jsem tam nenašla. Připravila jsem tedy lék, který měl uvolnit dýchací cesty a dala mu ho vypít. Pak jsem mu mastí začala natírat hrudník i záda. Pořád jsem přemýšlela, z čeho mohou jeho potíže pramenit. Z venku vál do pokoje čerstvý vzduch a pohyboval závěsy. Byly husté a těžké, z kvalitní látky se zvláštním vzorem. Pak mě to napadlo. Šla jsem k oknu a dotkla se látky. Kro mě vlny v ní bylo ještě něco. Něco, co látce bralo její měkkost a činilo ji tvrdší a pevnější. Len to nebyl.

„Z čeho je ta látka, pane?“ obrátila jsem se na starce. Nevěděl. Jen řekl, že to byl dar a látka, že pochází z jiného kraje. Nechala jsem tedy sundat závěs a přinesla ho k muži. Dech se zhoršil. Abych ho uklidnila, položila jsem mu ruku na rameno a zasmála jsem se: „Tak a máme to!“ s údivem se na mě podíval. Namísto původních závěsů jsem nechala pověsit lehké bavlněné, které tlumily světlo, ale propouštěly do místnosti vzduch. Před očima se mi objevil kůň. „Řekni, Velký, neobjevovaly se tvé potíže v přítomnosti koní?“

Muž se zamyslel: „Víš, dlouho jsem necestoval. Mé tělo je už staré a odvykl jsem nepohodlí cest – ale – možná…. máš pravdu. Vždy se mi hůře dýchalo, když jsem přijímal zprávy. Ti muži jezdili koňmo.“ Usmál se a pochopil. „Tak proto. A já si myslel, že to bylo z rozrušení, co nového se dozvím z tabulek.“

Byl ještě zesláblý prodělanými záchvaty. Jeho tělo potřebovalo odpočinek. Změnila jsem tedy léky a přislíbila jsem, že budu nějakou dobu denně docházet, abych sledovala jeho zdravotní stav.

Vyšla jsem ze dveří a procházela jsem dlouhou chodbou ke schodišti. Tam jsem ho potkala. Všechny pocity se vrátily. Žaludek jsem měla plný kamení, srdce mi začalo prudce bušit a krev se mi nahrnula do tváří. Uklonila jsem se, abych ho pozdravila. Zarazil mě.

„Jak se mu vede?“ zeptal se. „Je to vážné?“ Očima zabloudil ke dveřím starého muže.

„Je to v pořádku, Velký Ensi. Je to jen alergie na koně. Jeho závěs zřejmě obsahoval koňské žíně a proto ta dušnost.“ Sklonila jsem hlavu a chtěla rychle odejít. Cítila jsem se velmi nejistě v jeho přítomnosti. „Smím odejít?“ zeptala jsem se nesměle.

Mlčel. Zamyšleně se díval ke dveřím. Pak odpověděl. „Ó ano, ano. Pochopitelně.“ podíval se na mě a zeptal se: „Mohu za ním?“

Stařec byl unavený, když jsem odcházela: „Myslím si, že teď spí. Byl velmi vyčerpaný a spánek mu jen prospěje. Ale navštívit ho můžeš.“

„Přijdeš i zítra?“ obrátil se na mne s otázkou. Překvapilo mě to.

„Ano, pane, budu chodit denně až do doby než opět získá sílu.“

Kývl hlavou na znamení souhlasu a bylo na něm vidět, že váhá, jestli vstoupit nebo nechat muže spát. Nakonec se rozhodl pro to druhé a než se obrátil, aby šel dál, řekl: „Tak to se uvidíme.“

Druhý den jsem šla s tlukoucím srdcem navštívit svého pacienta. Vystupovala jsem s obavami po schodech. Strach i touha potkat Ensiho se ve mně mísila, ubírala mi sílu a narušovala soustředění. Večer jsem se snažila, s vypětím všech sil, nalézt pro Lu.Gala nejlepší lék, který by ho co nejdříve postavil na nohy. Nakonec jsem celý případ probrala se Sinem. Byl nadšený. Byl nadšený tím, že se opět dostal k něčemu novému i tím, že se jedná o jednoho z Lu.Galů.

Vstoupila jsem. Muž ještě ležel na lůžku, ale bylo vidět, že se mu daří lépe. Tváře už neměl propadlé a vracela se do nich barva. Četl. Zvedl hlavu, kývl na pozdrav a odložil tabulku.

„Vítám tě,“ řekl a usmál se. „Řekli, že jsi požádala, zda s sebou můžeš dovést i našeho mladého léčitelského génia.“

„Ano, pane. Byla bych ráda, kdyby tě mohl také prohlédnout, ale naléhat nebudu. Vím, že staří Ummiové se o tebe jistě postarají lépe, než my dva.“

„To to se mnou vypadá tak zle?“ zeptal se a zvážněl. Nebylo to poprvé, kdy jsem se setkala s touto reakcí. Lidé, kteří věděli o mých schopnostech, měli většinou strach. Bylo to směšné a hloupé, ale boj s lidskými předsudky neměl naději na výhru.

„Ne, Lu.Gale, tak to není. Sin je velmi talentovaný a je to můj svěřenec ještě z dob, kdy jsme byli v zikkuratu Ana. Zaujal ho tvůj případ. Jak víš, věnuje se nejvíce Šipir Bel Imti, takže se k těmto případům moc nedostane. Jsem vděčna za každou novou možnost rozšířit jeho vědomosti. Má opravdu výjimečný talent a byla by škoda ho nevyužít. Ale jak jsem řekla, nebudu naléhat,“ zaváhala jsem, ale pak jsem pokračovala. „Ne, tvůj stav opravdu není vážný a pokud se dokážeš vystříhat kontaktu s tím, co způsobuje tvé alergické záchvaty, budeš zdráv.“ Chtěla jsem ještě pokračovat, ale zarazil mě.

„Vím, že je to pro tebe nelehké,“ podíval se ke dveřím a pak zvedl zrak ke mně. „Ten mladík snad ještě chvíli počká.“ Usmál se. „Nediv se mým obavám. Každý z nás smrtelných má ze svého konce strach. Ten strach se pak přenáší na tebe, protože ty víš. Omlouvám se za svou netaktnost.“ Usmál se, opět se podíval ke dveřím a dodal: „No a teď ho můžeš pustit. I já jsem na něj zvědavý.“

Zavolala jsem Sina. Vstoupil, tváře zrůžovělé, v očích lesk, který se objevoval vždy ve chvílích vzrušení. Muž se usmál a přetrhl tak okamžik napětí. Prohodili spolu několik slov. Sin se uklidnil a začali jsme s prohlídkou muže. Na svůj věk byl v opravdu dobré kondici. Ještě sice oslabený předchozími záchvaty, ale jinak zdráv. Sin, nyní již uvolněný a hovorný, jako vždy, vnesl do pokoje svou radostnost. Natřeli jsme tělo mastí, podali lék a skončili jsme.

Poděkovala jsem muži za jeho ochotu i vlídnost, se kterou nás oba přijal. Chtěli jsme odejít. Muž propustil Sina, ale mě požádal, abych ještě zůstala. Zarazilo mě to. S obavami jsem usedla na nabízenou stoličku a čekala.

„Chtěl jsem s tebou ještě mluvit – ale můžeš odmítnout,“ řekl. Bylo vidět, že se snaží formulovat své dotazy a že neví, jak začít. Díval se na mě a mlčel. Hlavou mi začaly probíhat obrazy. Najednou se vynořila otázka – chtěl vědět, co je smrt, jak probíhá a co se ve mně odehrává.

„Asi vím, na co se chceš zeptat, pane. Ale ani já jsem si to pro sebe nikdy neformulovala. Nevím, zda jsem dnes schopna dáti ti uspokojivou odpověď. Pro mne je to řada vjemů, většinou nejasných, doprovázených různými pocity,“ odmlčela jsem se, nevěděla jsem, kde začít. Nevěděla jsem, jak popsat to, co probíhalo spíše mimo mne, než ve mně.

„Nechci naléhat,“ řekl. „A pokud o tom mluvit nechceš, nemusíš. Ber to jako zvědavost starce, který chce vědět, co ho čeká na druhém břehu.“

Zasmála jsem se. „Tak na to ti, pane, opravdu nemohu dát odpověď. Tak daleko mé schopnosti nesahají.“

Podíval se na mě s údivem. Zarazila jsem se, protože má poznámka opravdu nebyla nejvhodnější a chtěla jsem se omluvit, ale zarazil mě.

„Kam až jsi došla?“ zeptal se. Byl vážný. V očích měl strach i zvědavost. Popsala jsem tedy svou zkušenost s tunelem. Popsala jsem to, co jsem až do této chvíle zažila i bolest, kterou jsem cítila, když jsem doprovázela prababičku. Poslouchal a mlčel. Bylo vidět, že přemýšlí.

„Nikdy jsi o tom nemluvila?“

„Ne, pane. Některé věci se dají jen těžko popsat a abych pravdu řekla, ani jsem se o to nepokoušela. Lidé mají většinou z těchto věcí strach. Možná i proto se brání je přijmout. Většinou o nich nechtějí ani slyšet. Jsi první, kdo se mě na to ptá.

„Musí to být velká samota, ve které žiješ. Musí to být obrovské břímě. Schopnost, kterou skrýváš, tě musí hodně vyčerpávat.“

Zamyslela jsem se. Nikdy jsem o tom neuvažovala. „Nevím. Víš, mám tuto schopnost už od dětství. Nepoznala jsem, jaké to je být bez ní. Dokonce si myslím, že když jsem byla malá, byla má vnímavost silnější než nyní. Obě – babička i prababička, byly natolik moudré, že ve chvíli, kdy se tato schopnost rozvinula, udělaly vše, abych se s ní naučila jakž takž zacházet. Proto jsem navštěvovala zikkurat již v tak raném věku.“

Muž začal být unavený. Ukončila jsem tedy naši rozmluvu – i když nerada. I pro mě byl tento rozhovor velmi důležitý. Poprvé jsem se mohla podělit o svou zkušenost a to bylo velmi osvobozující. Na Ensiho jsem v té chvíli ani nepomyslela.

Naše rozhovory se staly pravidelností a pokračovaly i po vyléčení. Byl to velmi moudrý muž a také velmi zvědavý.

„Šubad,“ řekl mi jednou, „trápí mě jedna věc,“ podívala jsem se na něj s očekáváním. „Pamatuješ, když ses mi snažila vysvětlit svou zkušenost se smrtí?“ Přikývla jsem. „Jak jsi věděla, na co se chci zeptat?“

Jestli se lidé báli něčeho více, než smrti, pak to byly mé vpády do jejich hlav. Tohle jsem ale ovládat neuměla. Nikdy jsem někam nevstupovala záměrně. Prostě se to stalo a já nebyla schopna tomu zabránit. Zabránit tomu se ale dalo. To jsem věděla. Zkušenost s mým příchodem do Anova zikkuratu to potvrzovala. Ten tok myšlenek se zastavit dal – ale já nevěděla jak.

„Šubad, posloucháš mě?“ zavolal na mě. Podívala jsem se na něho. Musela jsem přemýšlet déle, než jsem si to sama uvědomovala.

„Ano,“ odpověděla jsem, „promiň, pane, zamyslela jsem se.“ Chvíli jsem ještě hledala slova, ale pak jsem se rozhodla, že budu říkat to, co mě v té chvíli napadne. Snad bude schopen si to utřídit. Snažila jsem se mu vysvětlit, že v tom není záměr. Obrazy, myšlenky se najednou objeví před očima a já sama dobře nevím co s nimi. Řekla jsem i to, že ne vždy vím, co v té chvíli říkám. Někdy je to tak, jakoby věci šly mimo mě. Poslouchal pozorně. Slova mi došla, byla jsem unavená a rozpačitá. Sama v sobě jsem měla zmatek a sama jsem se nevyznala v tom, co jsem říkala.

„Jak to probíhá?“ zeptal se a upřesnil to: „Jak to probíhá, když k tomu dojde? Jaké to je? Popiš to! Pokus se o to, prosím.“

„Někdy to začíná emocí. Pocitem – spíše neuvědomělým – něco nesedí. Něco je jinak, než by mělo být. Není to nic určitého, hmatatelného, vědomého. Jde to mimo mně a zároveň je to ve mně. Pak se objeví obraz – nejasný, spíše tušený a najednou se do mé hlavy dostanou cizí myšlenky. Nejsou to věty v pravém slova smyslu – je to směsice někdy slov a pocitů, někdy obrazů a tušení. Ale hlavně je to velmi nepříjemné. Mám pocit, že jsem se dostala někam, kam nepatřím a nejsem schopna tomu zabránit. Mám pocit, že manipuluji a zároveň jsem manipulována. Nedokáži to sama zastavit, ale zastavit se to dá. To vím.“

Podal mi šátek. Aniž bych si to sama uvědomila, u očí mi tekly slzy. Utřela jsem je. Cítila jsem se trapně. Bála jsem se, že mi neuvěří, že to, co říkám je velmi nepravděpodobné, ale hlavně jsem se bála, že ze mě začne mít strach. Pro mne byly rozhovory s ním velmi důležité. Zbavovaly mě vlastní bolesti a dodávaly mi informace, které jsem potřebovala k tomu, stát se dobrým Ašipu.

Došel ke mně. Ruku mi položil na rameno a řekl: Čeho se bojíš? Vždy máš možnost prozkoumat své emoce, máš-li pochybnosti.“ Usmál se nad mými rozpaky a otázal se: „Jak víš, že se to dá zastavit?“

Popsala jsem mu dopodrobna situaci, která se odehrála v Anově chrámu. Nevěděla jsem, kdo ten proces zastavil, ale věděla jsem, že ho někdo zastavit musel. Možná Ninnamaren, by věděl, kdo má podobné schopnosti. Víc jsem nevěděla.

Přemýšlel. Mlčel dlouho a ze mě začalo opadávat napětí. Měl pravdu. Vždy jsem mohla prozkoumat jeho emoce, vždy jsem mohla zjistit, co se děje. Jediné, co mi v tom bránilo, byl strach, že se dozvím něco, co vlastně vědět nechci.

Pojednou se ozval: „Možná má stejnou schopnost Ensi Anova zikkuratu. Pokusím se to zjistit. Poslyš, Šubad, kdo ještě ví o tom, že tuto schopnost máš?“

„Kromě babičky a Ellit snad nikdo.“ odpověděla jsem a před očima mi vyvstal obraz kněze, který tenkrát k nám přišel domů. „Ne, pane, existuje ještě někdo, kdo o tom s největší pravděpodobností ví.“ Vyprávěla jsem mu o návštěvě toho muže i o tom, co se stalo, když jsem vycházela z místnosti. Ale nikdy více jsem ho už neviděla. Ještě chvíli mi dával otázky a ptal se na podrobnosti, takže jsme si nevšimli, že se v pokoji objevil Ensi.

„Víš,“ řekl, „je velmi nepravděpodobné, aby tě do chrámu přijali tak malou. A pokud tě přijali, pak jsi musela mít přímluvce,“ odmlčel se, „…s největší pravděpodobností,“ dodal po chvíli.

Srdce mi začalo bušit. Pocity se opět vrátily a útočily. Chtěla jsem zůstat a chtěla jsem pryč. Nějakým způsobem jsem ukončila rozhovor a rozloučila se. Zmatek ve mně narůstal a já nevěděla, jak ho zastavit.

cesta

श्रृंखलाबाट अन्य भागहरू